Den 6. Návrat Černých kaprů
Ráno mě probudila pro změnu zima. Unaveného háčka, který stále jetě střeil nakradené podtácky, jsem z bezpečnostních důvodů obloil větinou karimatek z okolí a vydal se s Karlem na nákup. Po několika kilometrové túře jsme narazili na malý obchůdek a značně vyčerpáni pořídili lehkou snídani pro kmen. Daleko více se ovem na nás podepsalo poznání o vzdálenosti nádraí od kempu. Větina kmene by to po včerejí noci nemusela přeít ani s poloprázdnými barely. Jedinou záchranou nám mohl být autobus
Vrátili jsme se do probouzejícího se kempu a u z dáli bylo patrné, e něco není v pořádku: náčelník zmateně pobíhal mezi stany a přepočítával pádla. Jak nám později objasnil, zvlátností bylo to, e ač jsme po cestě sem jedno pádlo ukradli, máme jich nyní stejný počet, jako na začátku. Vyděený náčelník se snail donutit neznámého, který poslední den nepádloval, a se přizná, bohuel to nestihl do doby, ne si pro své náčiní přijela tika. Se sklopenými hlavami jsme čekali, co se bude dít. Natěstí si Mr. tika neviml odliného loga a ani odliné barvy jednoho z pádel a dopočítave se přesného počtu, odjel s loděmi i s námi ukradeným válečným materiálem. Tak tedy děkujeme, raftaři, a nezlobte se
Zpráva o tom, e provihnutí busu na nádraí, bude znamenat patrně vymření půlky kmene, vzbudila malé davové ílenství. Začalo horečné balení. Dokonce se mi podařilo i přimět Sue, aby přestala krmit kachničky čerstvými rohlíky donesenými z hrozně dalekého obchodu a po chvíli bylo sbaleno. Katce se udělalo patně u jenom z představy neskutečně dlouhé cesty a proto byla pověřena opatrným nesením transparentu GAMBRINUS. Autobus jsme zastihli na poslední chvíli. Vely se tam vechny barely, ale u ne lidé. Nakonec jsme se do něj se Sykym (s Katkou a s transparentem) s vypětím vech sil nasoukali a sudy dopravili na vlakové nádraí. Hodinové čekání na vlak rozveselil pouze Skála, který jakoby náhodou nael ve svém barelu Radkovu peněenku a mobilní telefon, po kterém jetě ráno značně společensky unavený majitel dlouhé hodiny pátral.
Dlouhou cestu ohnivým ořem nám zpříjemnil fakt, e jsme na přestupu v Českých Budějovicích stihli nakoupit poslední vzorky ohnivé vody. Za následek to mělo rozpoutanou pikotovou bitvu napříč celým vagónem opět s nezbytným válečným malováním. Zbytek cesty jsem trávil masáí nejvíce zmoených účastníků bitvy.
V odpoledních hodinách se kruh uzavřel a my po necelém týdnu stanuli opět v Praze na Hlavním nádraí. Následovalo srdceryvné loučení a debaty o tom, jestli se sejdeme v hospodě jetě dnes, nebo a za týden. Vyhrála varianta b) a vichni indiáni se rozprchli do svých domovů.
Byl to vydařený týden: uili jsme si to, jak se dalo