Den 6. – Návrat Černých kaprů

Ráno mě probudila pro změnu zima. Unaveného háčka, který stále ještě střežil nakradené podtácky, jsem z bezpečnostních důvodů obložil většinou karimatek z okolí a vydal se s Karlem na nákup. Po několika kilometrové túře jsme narazili na malý obchůdek a značně vyčerpáni pořídili lehkou snídani pro kmen. Daleko více se ovšem na nás podepsalo poznání o vzdálenosti nádraží od kempu. Většina kmene by to po včerejší noci nemusela přežít ani s poloprázdnými barely. Jedinou záchranou nám mohl být autobus…

Vrátili jsme se do probouzejícího se kempu a už z dáli bylo patrné, že něco není v pořádku: náčelník zmateně pobíhal mezi stany a přepočítával pádla. Jak nám později objasnil, zvláštností bylo to, že ač jsme po cestě sem jedno pádlo ukradli, máme jich nyní stejný počet, jako na začátku. Vyděšený náčelník se snažil donutit neznámého, který poslední den nepádloval, ať se přizná, bohužel to nestihl do doby, než si pro své náčiní přijela štika. Se sklopenými hlavami jsme čekali, co se bude dít. Naštěstí si Mr. Štika nevšiml odlišného loga a ani odlišné barvy jednoho z pádel a dopočítavše se přesného počtu, odjel s loděmi i s námi ukradeným válečným materiálem. Tak tedy děkujeme, raftaři, a nezlobte se…

Zpráva o tom, že prošvihnutí busu na nádraží, bude znamenat patrně vymření půlky kmene, vzbudila malé davové šílenství. Začalo horečné balení. Dokonce se mi podařilo i přimět Sue, aby přestala krmit kachničky čerstvými rohlíky donesenými z hrozně dalekého obchodu a po chvíli bylo sbaleno. Katce se udělalo špatně už jenom z představy neskutečně dlouhé cesty a proto byla pověřena opatrným nesením transparentu GAMBRINUS. Autobus jsme zastihli na poslední chvíli. Vešly se tam všechny barely, ale už ne lidé. Nakonec jsme se do něj se Sykym (s Katkou a s transparentem) s vypětím všech sil nasoukali a sudy dopravili na vlakové nádraží. Hodinové čekání na vlak rozveselil pouze Skála, který jakoby náhodou našel ve svém barelu Radkovu peněženku a mobilní telefon, po kterém ještě ráno značně společensky unavený majitel dlouhé hodiny pátral.

Dlouhou cestu ohnivým ořem nám zpříjemnil fakt, že jsme na přestupu v Českých Budějovicích stihli nakoupit poslední vzorky ohnivé vody. Za následek to mělo rozpoutanou piškotovou bitvu napříč celým vagónem opět s nezbytným válečným malováním. Zbytek cesty jsem trávil masáží nejvíce zmožených účastníků bitvy.

V odpoledních hodinách se kruh uzavřel a my po necelém týdnu stanuli opět v Praze na Hlavním nádraží. Následovalo srdceryvné loučení a debaty o tom, jestli se sejdeme v hospodě ještě dnes, nebo až za týden. Vyhrála varianta b) a všichni indiáni se rozprchli do svých domovů.

Byl to vydařený týden: užili jsme si to, jak se dalo…